Ahoj

Můj příběh nejlépe vystihne zavěrečná stránka knihy Theodora Vundta:

své nedbalosti jsem strhl opravdovou lavinu, která nás oba vzala velký kus s sebou, takže jsme se dokázali zastavit až díky skutečně mohutnému úsilí. Horvay se hodně zlobil, zatímco já, až po uši ve sněhu, jsem se musel nahlas smát.
Naprosto neprávem, protože masy sněhu dunící pod
námi jasně dokazovaly, že to s námi mohlo dopadnout
také úplně jinak.
Brodění sněhem bylo ke konci stále horší a horší. K tomu ledová bouře, která nám pronikala až do morku kostí! Zdálose, že se proti nám ještě jednou všechno spiklo.
Jak teď vypadám! Oblečení rozedrané, otrhané a propálené od sušení nad ohněm, tvář úplně zdivočelá a na ní neholené strniště. No budiž! Bylo to pěkné. Tam nahoře se jeden prostě stane zase člověkem, jenom člověkem, a jenom o to přece jde! K čemu je mi celá civilizace, nejsem-li chlap, který může mít sám sebe v úctě. A ta úcta se dá získat jen
tehdy, když o něco opravdu jde."
Hluboké dojmy, které ve mně tato cesta zanechala, pro mě byly dlouho určující. Ty skutky mi přišly velmi vhod, a i když na nich nebylo nic hrdinského, stejně jsem z nich
měl nezměrnou radost. Ano, tady jsem se konečně mohl zbavit přebytku svých sil, mohl jsem se vyřádit a být úplně sám sebou, bez té věčné pachuti pochyb, které mi dříve neustále
bránily prožívat věci naplno a z celého srdce. Tady jsem musel bezpodmínečně věřit sám v sebe a ve své činy, pokud jsem chtěl vůbec něčeho dosáhnout, a tato vítězná víra měla větší
hodnotu než všechno, co mi mohly dát mé dřívější toulky, které byly právě jen a jen toulkami. Jaká radost už jen pro mou vrozenou svéhlavost, znovu a znovu prosazovat svou
vůli lidem a horám navzdory! K tomu ta osamělost, která tak vyhovovala mé zálibě v přemýšlení! Jak jsem se tu mohl ztratit sám v sobě, získat odstup od toho,,malého světa tam
dole"! Ano, zimní hory mi učarovaly a teď už jsem věděl, kam se budu utíkat.
Text: Tomáš Mls